Životopis Miloše Poláška
Fotografická cesta Miloše Poláška začíná v 50. letech, v jeho studentských dobách, kdy prvotní nadšení pro nové obrazové médium zúročuje nejprve jako sportovní fotoreportér deníku Mladá Fronta. V 60. letech se stává členem a poté i předsedou poradního sboru pro fotografii, přednáší na lidové konzervatoři, vystavuje. Později se do centra jeho kulturních aktivit dostává amatérské absurdní divadlo a kabaret; a právě okouzlení francouzskou avantgardou, dadaisty a surrealisty ho přivádí k tvorbě Man Raye. To oživí jeho zájem o fotografii, už ovšem jako o prostředek výtvarné výpovědi.
Experimentuje s aplikacemi speciálních fotografických technik a ojedinělými fotochemickými technologiemi. Jako výtvarný redaktor Kulturního měsíčníku - ještě v podmínkách dnes archaického knihtisku - zavádí již počátkem 70. let barevný tisk z nestandardních výtažků.
Volnou fotografickou tvorbu realizuje především formou adjustovaných originálů a interiérových realizací. Jeho "vynálezem" je aplikace izohelie jako mokrého "chemického tisku" postupně exponovaných jednotlivých výtažků, a na výstavních zvětšeninách tak interakcí jednotlivých vrstev dociluje ojedinělých efektů, zdůrazněných často ještě dichroistickým barevným provedením. Právě metoda postupně exponované vrstvené izohelie mu umožňuje již v 70. a 80. letech realizovat několikametrové monumentální fotografiky do veřejných interierů v bezzrném a technicky perfektním provedení. V rozšiřování formotvorných možností klasické fotografie dochází snad nejdále ve svých chromografiích - unikátních vícebarevných fotografikách - kde je barva aplikována na původně černobílé práce v jednotlivých stupních gradační křivky zcela subjektivně. To je technologie, kterou byli schopni ve své tvorbě aplikovat jen dva, tři autoři v Evropě.
Fotografika jako nezaměnitelný originál; to je imperativ, jímž jsou nově vznikající práce nemilosrdně prověřovány. U výstavních zvětšenin dobrovolně omezuje počet autorských kopií na několik (2-5) kusů podepsaných originálů. V té době také vrcholí jeho snaha zrovnoprávnit originální fotografický projev s jinými grafickými technikami a řadou výstav prezentuje možnost užití autorské fotografie v soukromém i veřejném interiéru.
Řadu let se věnuje fotografii aktu: stylizovaného, s dominantní aplikací světelných, optických a pohybových prvků. Dávno před nástupem digitálního zpracování obrazu používá metodu maskované montáže s plynulými přechody dvou soliterních obrazových motivů. Cyklus Čas setkání z 80. let - s obrazy propojujícími skutečnost se symbolikou či realitou již minulou - se kromě nezaměnitelných originálů prezentoval i jako ilustrace poezie.
Nově prezentované fotografie svou "jednoduchostí" zdánlivě výše uvedená slova popírají. Polášek přesto, že se dominantně věnoval experimentálně formotvorné tvorbě cítí, že možnosti současné digitální fotografie tyto modifikace demokratizují snad až přespříliš. A vrací se tak k dědictví ryzí klasiky započaté už Henri Le Secquem v nostalgicky ironických zátiších s motivy historických dřevěných kamer - či souboru portrétů svých přátel, známých a kolegů Face fo face - osobité to galerii ostravských V.I.P. Jsou to originální kopie velkoformátových negativů 18x24 cm, fotografované "na jednu ostrou" dřevěnou deskovou komorou z konce XIX. století, jen v několika málo kusech proměnlivě tónově zpracované ve speciálních ručně míchaných vývojkách. Starou technikou - ale moderním, vtipným a ironizujícím přístupem.
Není to staromilství, ale spíše kontrapunk protikladů, jing a jang moderny a tradice, rozpětí mezi současnou digitální tvorbou ve vydavatelství En Face, desetiletím pedagogické činnosti odborného asistenta Fakulty umění Ostravské univerzity a okouzlením "hand made" retro nostalgií. Ta je v jeho posledních pracech akcentována i manuálně aplikovanými emulzemi na ručních a grafických papírech. I tím znovu akcentuje názor, že tak jako kdysi fotografie osvobodila od reality malířství, tak dnes digitální technika osvobozuje nezaměnitelné fotografické originály.