Maskovaná montáž ve fotografii

V dobách klasické fotografie bylo spojení dvou obrazových znaků do jednoho celku velmi obtížné. Nejčastěji byla používána metoda montáže dvou negativů do „sendviče“ a jejich společného zvětšování do výsledného obrazu. V dobách, kdy nebylo natáhnutí závěrky spřaženo s posuvem filmu se to fotografům dokonce nechtěně stávalo docela často. Jsou to ty známé „duchařské“ siluety postav, prostupují zdmi a podobně.

Propojit dva obrazy do sebe bez toho, že by docházelo k jejich prolnutí, však vyžadovalo už podstatně složitější metodu maskované montáže. Princip je jednoduchý: V místech, kde se má v podkladovém obrazu objevit nový prvek – např. postava – je nutno maskou zabránit expozici. Opačnou – inverzní masku je pak nutno použít při expozici druhého motivu, aby podkladový obraz nebyl exponován na nevhodných místech.

Počítačový program Adobe Photoshop, který mimochodem právě z těchto aplikací se inspiroval k možnostem práce ve vrstvách a vytváření výběrů, ještě neexistoval. Bylo tedy nutno pomoci se několikastupňovými negativy na reprodukčních filmech. Vzhledem k jejich ceně se práce v definitivním formátu používaly výjimečně; zvětšování však vzhledem k nutnosti všechny kopie sesazovat na pasovacím zařízení, aby bylo zajištěno přesné krytí, vyžadovalo formát 9x12 cm. Postup byl tento:

Z podkladového obrazu (v našem případě např. rozoraného pole) se zhotovil tónově bohatý polotónový diapozitiv s malým kontrastem, aby byly zachovány všechny kresebné detaily. Musel být proděrován (např. kancelářskou děrovačkou) a umístěn na desce s trny, umožňující sesazení několika těchto filmů na sebe. Poté byly z negativu druhého obrazu (v našem případě veslař ve člunu) dva diapozivy: jeden polotónový k vytvoření kresby a jeden s vysokým kontrastem („pérovka“), který bude sloužit jako maska. Z této pérovky bylo nutno farmerovým zaslabovačem odstranit všechny prvky mimo hlavní motiv veslaře ve člunu. Pokud tento maskový diapozitiv nebyl dostatečně krytý a kontrastní, bylo nutno ho dvakrát překopírovat a poté zhotovit jeho kopii jako dianegativ (kopírováním na reprodukční materiál prudce rostl kontrast nutný k zabránění dvojí expozice. Pochopitelně bylo vhodné vyvolávat polotónové diapozitivy v měkké vývojce a ty maskové v ultratvrdé).

Tvorba definitivního negativu byla pak následná: na polotónový film byl nasazen nejprve diapozitiv podkladového obrazu (pole) plus kontrastní maska druhého (člun) a byla provedena první expozice. Pak byl diapozitiv pole vyměněn za diapozitiv člunu a dianegativ člunu (kryjící pole kolem člunu) a provedena druhá expozice. Tento negativ pak byl polotónově vyvolán.

To vyžaduje zkušenosti s vyvoláváním, precizní a čistou práci, neboť prach a nečistoty mohly všechno znehodnotit a řadu expozičních zkoušek. O nemalých nákladech na desítky reprodukčních filmů nemluvě. Vyplatilo se tedy zpracovávat najednou tři- čtyři výsledné negativy, což se všemi operacemi zabralo až týden práce.

Jednodušší postup, který ovšem neumožňoval přesnou práci a složitější průniky, se dal aplikovat přímo při zvětšování pozitivů: Jaké maska šel použít vystřižený krycí karton, zabraňující expozici některé části podkladového obrazu. Poté se zvětšenina vyvolala, vývojka savou hubkou setřela a do vlhkého obrazu se dal exponovat nový motiv. Jako maska sloužil sám vyvolaný první obraz, který stačilo jen letmo zakrývat rukou či papírem. Pochopitelně takto nešlo zhotovit dva stejné obrazy – každý z nich byl v něčem odlišným originálem.

Kdo si to nezkusil, nedovede Photoshop ocenit.